Dokážeme poradit i v rámci předluženého dědictví.

Dokážeme poradit i v rámci předluženého dědictví.

Vážení čtenáři a klienti, přibývá dědiců, kteří mají strach z dluhů zemřelých. Pakliže neodmítnou dědictví jako celek nebo u notáře na začátku řízení neuplatní „kouzelnou právní formulku“, tzv. výhradu soupisu majetku, tak za finanční závazky (dluhy) zůstavitele platí i svými prostředky, pokud na umoření nestačí to, co po sobě mrtvý zanechal. Tuto skutečnost zavedl nový občanský zákoník po 1. lednu 2014.

Kolem miliónu Čechů, Moravanů a Slezanů se už totiž nachází v exekučních řízeních nebo v dluzích vymáhaných mimosoudně, mnozí přitom ani nevědí, komu všemu dluží. A v případě, že zemřou, přecházejí jejich závazky automaticky na dědice. Ti ale o dluzích také mnohdy ani netuší. Dříve roky platilo, že se ručilo jen do výše hodnoty majetku zemřelého. Majetek byl malý, dluhy velké, věřitelé byli zkrátka bez šance. Jenže tuto popsanou situaci od roku 2014 radikálně změnil právě zmíněný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Když pozůstalý u notáře nic nenamítne, dává všanc i svůj majetek. Proto by měl u notáře uplatnit právě „výhradu soupisu majetku“, pokud má podezření na dluhy zemřelého. Podle místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy výhrada soupisu spočívá v tom, že pozůstalí ručí za dluhy zůstavitele jen do výše jeho majetku, který po něm zbyl, nikoliv už svým majetkem. Čili se pak nemůže např. stát, že velké dluhy po rodiči dospělým potomkům vtáhnou do dražby i jejich rekreační nebo dokonce rezidenční nemovitost.

Dluhy zůstavitelů mohou být totiž umořovány i z majetku dědiců, pokud se dědicové ještě během pozůstalostního řízení u notáře včas neozvou. Kdo to neví, zaplatí a může v dražbě přijít o veškerý majetek. Na druhou stranu v „panice“ z nejasných dluhů zemřelého někteří hodně opatrní příbuzní dědictví raději rovnou odmítnou jako celek. Mnozí pozůstalí se proto raději šmahem všeho u notáře vzdají, byť jen tuší, že „příbuzný dlužil, kam se podíval“, i za cenu toho, že např. právě kvalitní nemovitosti propadnou státu. Ten pak realitu vydraží, a co utrží, zaplatí věřitelům. Zůstala-li pouze hromada „starých krámů“, mají věřitelé v případě tzv. odúmrtě, kdy dědictví připadlo státu, smůlu. Z výše popsaného důvodu proto pozůstalí mnohá dědictví rovnou odmítají jako celek, i když se v něm nachází imobilie. Po odmítnutí jsou sice dědicové zcela bez starostí, ale může je to později hodně zamrzet. V případě odmítnutí dědictví totiž majetek, třeba byt, rodinný dům, chata nebo chalupa připadne státu, ten ho prodá, z toho, co zbude, umoří věřitele a ti, na které nezbylo, tzv. ostrouhají.

Není ale třeba se hned ukvapit. Závazky z dědictví může vypořádat likvidátor. Likvidátor a notář rovněž pohlídají, aby byli uspokojeni věřitelé podle posloupnosti. Vedle toho rodinné vazby především u vzdálenějších příbuzných ale nejsou tak pevné jako v minulosti, často o sobě vůbec nevědí. Je problém pak všechny dohledat. Avšak obecné povědomí o likvidaci není velké, a i když jsou s touto možností dědicové seznámeni, bývá velmi často strach z dluhů větší. Notář poté musí oslovit potenciální dědice z další dědické skupiny (celkem šest skupin). Když všichni odmítnou, dědictví nakonec připadne státu, který teprve navrhne likvidaci. Uvedený proces trvá několik let, což znehodnocuje majetek. Případný likvidační přebytek poté náleží státu. Podstatné je, aby potenciální dědic, pokud chce uvedený postup využít, dědictví neodmítal, uplatnil u notáře výhradu soupisu majetku a současně s tím navrhl likvidaci pozůstalosti, radí notáři. Právě likvidace pozůstalosti je pak elegantní způsob, jak se uchránit: Pozůstalý nechá věc vyřídit státem licencovaného likvidátora a notáře. Likvidátor majetek prodá, uspokojí věřitele, a to podle zákonné posloupnosti, a pokud něco zbude, nechá to bez dalšího rizika pozůstalým. Takže dluhy se zaplatí a vytoužená chalupa na Sázavě po babičce může třeba i v rodině zůstat. Pokud se ale laik snaží věřitele zjistit a vyplatit sám, nejspíše udělá chybu. Třeba zaplatí věřitelům, kteří nejsou přednostní, a právě ti přednostní mohou později jít i po majetku pozůstalého. Pokud vznikne likvidační přebytek, tedy budou uspokojeny všechny přihlášené pohledávky a náklady související s likvidací, vydá se osobě s dědickým právem v době nařízení likvidace. Věřitelé mají lhůtu tři měsíce k přihláškám. Problém je, že většina lidí o uvedeném řešení vůbec neví a v případě existence předluženého dědictví ho automaticky odmítají. Při likvidaci zadluženého dědictví to z počátku vůbec nemusí vypadat, že něco zbude, ale výsledek může mile překvapit.

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních upravil nově proces likvidace pozůstalosti (dále „jen ZŘS“). Tato možnost existovala už i dříve, za starého (derogovaného) občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., ale moc se jí nevyužívalo.

Schéma č. 1: Podle ustanovení § 195 odst. 1 ZŘS lze nařídit likvidaci na:

• Návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost podle ustanovení § 1634 občanského zákoníku,
• návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty,
• resp. soud (rozuměj notář) může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, pakliže jsou splněny předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem.

Na výše uvedeném schématu tedy vidíme, že každý z oprávněných navrhovatelů musí splňovat určité předpoklady. V případě dědice musí jít o osobu, již svědčí výhrada soupisu, z čehož vyplývá, že musí jít o dědice, který byl už vyrozuměn o svém dědickém právu a o právu dědictví odmítnout (viz tak ustanovení § 1487 odst. 1 občanského zákoníku) a dědictví přijal. Dědic byl už rovněž vyrozuměn podle ustanovení § 1675 občanského zákoníku na výhradu soupisu pozůstalosti a toto právo uplatnil. Nemůže se jednat tedy o „Dědice“, o kterém lze mít teprve důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, jak má na mysli ustanovení § 110 odst. 1 ZŘS. Lze také mít za to, že když navrhne likvidaci věřitel nebo pakliže nařídil likvidaci soud bez návrhu, může k likvidaci dojít, i když dědic (nebo některý z dědiců) neuplatnil výhradu soupisu.

Likvidace se tak aktuálně nařizuje v situacích, kdy se zjistí, že je dědictví předlužené a oprávněná osoba ji navrhne, případně ji může nařídit i notář bez návrhu z důvodu veřejného zájmu. Jejím smyslem je, že notář sám, nebo ve spolupráci s likvidačním správcem, zpeněžují majetek a současně přezkoumávají pohledávky věřitelů, kteří se přihlásili do likvidace pozůstalosti. V praktické rovině se může jednat např. o to, že je v dědickém řízení na straně aktiv evidována bytová jednotka v určité obvyklé hodnotě dle posudku, např. 1,5 milionu korun, a proti ní stojí na straně pasiv zajištěné pohledávky banky, např. 1,2 milionu korun, a dalších pěti nezajištěných věřitelů, celkem např. 0,7 milionu korun, které všechny dohromady přesahují celkem hodnotu bytové jednotky. Pasiva vycházejí celkem 1,9 milionu korun, aktiva 1,5 milionu korun, rozdíl je 0,4 milionu korun. Pozůstalost je tedy předlužená a dědici ji v tuto chvíli často odmítají, místo aby se pokusili navrhnout likvidaci pozůstalosti.

V případě likvidace pozůstalosti se totiž poté může zjistit, že některá z pohledávek věřitelů není správně vyčíslená, vznikla na základě neplatného úkonu nebo vykazuje jiné vady, tedy množství pasiv se sníží. Nebo se může podařit zpeněžit bytovou jednotku za cenu vyšší, než je obvyklá cena podle znaleckého posudku, čímž se zase zvýší množství aktiv. Ve výsledku je buď množství pasiv vyšší než množství aktiv, a věřitelé budou poměrně z aktiv uspokojeni, pokud však množství aktiv bude vyšší než množství pasiv, vznikne likvidační přebytek, který může dostat osoba, se kterou se jednalo jako s dědicem a která navrhla likvidaci pozůstalosti. Pokud ale všichni potenciální dědici dědictví odmítnou, navrhne finálně likvidaci pozůstalosti stát, který by v takovém případě dostal tento případný přebytek.

Potenciální dědic tak místo odmítnutí dědictví může požádat o tzv. výhradu soupisu a zároveň navrhnout likvidaci pozůstalosti. Rozhodnutím o nařízení likvidace pozůstalosti přestává být tento potencionální dědic účastníkem řízení o likvidaci pozůstalosti, nemusí již v řízení nic činit, nic mu nehrozí a pouze čeká, zda případně likvidace neskončí přebytkem, který by mu po ukončení likvace byl vyplacen. Notář může likvidaci provést sám, jestliže je třeba jednodušší, nebo ustanovit ze seznamu insolvenčních správců likvidačního správce, který bude majetek spravovat a vést případné související spory. Další cestou k nařízení likvidace pozůstalosti je, že o likvidaci rozhodne notář bez návrhu, pokud dospěje k závěru, že existuje veřejný zájem. Teoreticky např. ve chvíli, kdy se v předluženém dědictví majetek, který chátrá a bude vhodné ho rychleji prodat, resp. zpeněžit. Nejedná se ale o „Běžnou variantu“. Většinou k likvidaci dochází na základě návrhu, a to až toho posledního subjektu v řadě dědických skupin, kterým je stát. Tato dědická řízení však předtím trvají třeba dva nebo tři roky, než je konečně nařízena likvidace.

Pokud dojde následně k nařízení likvidace pozůstalosti, začne běžet tříměsíční lhůta k přihláškám věřitelů, následně se již další věřitel nemůže do likvidace přihlásit. Následuje detailní přezkum přihlášených pohledávek a až v této chvíli se definitivně zjistí, s jak vysokými dluhy je třeba v likvidaci pozůstalosti počítat. Některé pohledávky mohou vykazovat vady, během přezkumu budou popřeny a následně mohou z pasiv pozůstalosti vypadnout, byť s nimi bylo počítáno při předchozím závěru o předlužení dědictví.

Podle usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1180/2014, ze dne 13. března 2015 je účelem likvidace dědictví uspokojit zůstavitelovy věřitele ze zpeněžení veškerého zůstavitelova majetku. Účelem likvidace dědictví je uspokojit zůstavitelovy věřitele ze zpeněžení veškerého zůstavitelova majetku. Předmětem likvidace dědictví je proto majetek ve vlastnictví zůstavitele a likvidace dědictví se zásadně netýká majetku třetích osob, a tedy ani majetku, který tvoří zajištění váznoucí in favorem (ve prospěch) věřitelů zůstavitele na tomto majetku, např. z titulu zástavního práva nebo ručení. Pravomocným skončením likvidace proto zanikají neuspokojené pohledávka věřitelů a (pouze) taková jejich zajištění, jež vázla na majetku zůstavitele. Vzhledem ke skutečnosti, že zajištění pohledávky zůstavitele váznoucí na majetku třetích osob, který není předmětem likvidace dědictví, pravomocným skončením likvidace dědictví nezaniká, pak věřiteli jehož pohledávka vůči zůstavitelovi je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby, nic nebrání domáhat se uspokojení své pohledávky (rovněž) z tohoto zajištění; nařízením a provedením likvidace dědictví není dotčena povinnosti náhradního dlužníka uspokojit věřitele zůstavitele. Z výše uvedeného pak vyplývá, že pohledávka zůstavitelova věřitele, která byla zajištěna třetími osobami (jejich majetkem), nepatří při likvidaci dědictví do třetí skupiny, ale správně – i když byla zajištěná zástavním právem – (s ohledem na svoji povahu) do čtvrté, páté nebo šesté skupiny, má-li být zdrojem pro její uspokojení majetek zůstavitele.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/finance/500826-pozustale-strasi-dluhy-zemrelych-co-s-tim.html,

https://www.novinky.cz/ekonomika/483464-dluhy-zesnulych-ohrozuji-pozustale-jak-se-chranit.html,

https://www.nkcr.cz/casopis-ad-notam/detail/39_205-urychleni-likvidace-pozustalosti,

https://www.info.cz/pravo/kdyz-zdedite-dluhy-odmitnout-byva-zbytecne-zkuste-likvidaci-dedictvi-mozna-na-vas-i-neco-zbude-35255.html,

 https://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodnuti/likvidace-dedictvi-a-zajisteni-zavazku-97956.html.

Mgr. Petr Jezdinský, právník

Bc. Jaroslav Oborný, obchodník s nemovitostmi